Veronika on the Road

Jsem cestovatelka, grafička a web designerka. Ráda objevuju nové země a kultury, prošla jsem pár dálkových trekingových tras a často cestuju i sama. Mám ráda dobrý design a (nejen) o svých cestách ráda píšu.

Krátká statistika:

• procestovala jsem zhruba 10 tisíc kilometrů stopem ve cca 100 autech
• využila jsem zhruba 50x Couchsurfing, párkrát i v roli hostitele
• žila jsem v pěti různých zemích
• absolvovala jsem tři různé trasy Camino de Santiago, trek do základního tábora Everestu, a doufám, že ještě přibyde mnoho dalších 🙂
• vydala jsem jednu knížku Zažít svobodu každý den a druhá kniha se právě připravuje

Jak jsem se dostala k cestování

Cestování jsem dřív považovala za nucené zlo. Změnilo se to v mých dvaceti, kdy mě kamarádka přemluvila, abych s ní vyjela na Mallorcu. Coby chudé studentky jsme neměly peněz na zbyt, takže jsem přišla s nápadem zkusit Couchsurfing, webovou aplikaci, která nabízí ubytování u místních zdarma.

Náš Couchsurfing hostitel měl k dispozici velký byt, kde ubytovával i 10 cestovatelů najednou. Vládl tam naprostý chaos, protože počet ubytovaných se hostiteli občas vymknul z rukou. Ale byla to skvělá zkušenost. Otevřel se mi nový svět, plný dobrodružství. Cestování mě naprosto pohltilo.   

Nečekaně sólo cestovatelkou

Ještě toho roku jsem vycestovala zas. S kamarádkami z Mallorcy, co jsem znala přes Couchsurfing, jsme se vydaly do Barcelony. Bohužel se nám ale nepovedlo najít Couchsurfing pro 3 lidi, proto jsme se musely rozdělit. A tak jsem zcela neplánovaně začala cestovat sama.

Tehdy ještě neexistovaly chytré telefony, takže jsem si mapu s cestou k hostiteli načmárala na koleni při večerním čekání na letadlo. Byla jsem strachy bez sebe. Cestovat sama jsem si vůbec nedokázala představit. Jenomže jak jsem několikrát v životě zjistila, děsivé scénáře se v naprosté většině případů nenaplní. Barcelonu jsem nejen přežila, ale taky si ji naplno užila. Zjistila jsem totiž, že sám na cestách člověk není v podstatě nikdy.

Na další cesty jsem, tentokrát už plánovaně, vyrazila sama. Můj strach ze sólo cestování zcela opadl.

Servírkou na indických svatbách

Krušné začátky

Krátce po mých 21. narozeninách jsem se rozhodla strávit prázdniny v Londýně, kde jsem si přes internet hledala letní brigádu. Na místě se však ukázalo, že šlo nejspíš o podvod. Manažer restaurace, kde mi přislíbili práci i ubytování, už tam údajně nepracoval a nového člena týmu nesháněli. Byla jsem v šoku a neměla jsem kde spát. Naštěstí mě u sebe pár dní nechala jedna ze servírek.

Nechtěla jsem to vzdát a vrátit se domů. Místo toho jsem si našla Couchsurfing v Londýně a domluvila jsem si pohovor. Když jsem z pohovoru na místo servírky na arabských svatbách projížděla muslimskou čtvrtí Whitechapel, kde se nachází největší mešita v Evropě a po ulici se procházely ženy v burkách, připadala jsem si jako v Afghánistánu. Tohle byla naše cílová stanice. Soukromý arabský řidič mého nového šéfa stočil auto hned naproti mešitě, kde pobýval můj Couchsurfing hostitel. Když jsem se posadila s velkým kufrem na gauč v bytě rovněž arabského hostitele, nevěděla jsem, co tady dělám. Můj první den v Londýně byl kulturním šokem.

Práce na svatbách

Z mého hostitele se nakonec vyklubal fajn chlapík. Vzala jsem práci na svatbách a našla jsem si pronájem v nějaké evropštější čtvrti. Práce byla náročná, ale zkušenost k nezaplacení. Na pompézní indické svatby plné barev, gospelové africké nebo ultra ortodoxní muslimské svatby budu vzpomínat do konce života.

Konkrétně ortodoxní muslimské svatby byly hodně zajímavé. Na hostině byly dvě velké jídelny – zvlášť pro ženy a zvlášť pro muže. Obsluhovala jsem ženskou jídelnu, kam nesměl vstoupit jediný muž. Přicházely ženy v burkách, které hned po příchodu sundávaly. Pod burkami nosily princeznovské šaty jako Šeherezády, výrazný make-up a manikúru. Šlo o příjemné a přátelské ženy, se kterými byla legrace. Za celou dobu mé práce na svatbách se jednalo asi o nejpříjemnější hosty.

Jaké to je studovat ve Španělsku

Na výměnném studijním pobytu Erasmus+ na univerzitě ve Valencii jsem půl roku studovala na fakultě Výtvarných umění, kde jsem se dostala k mému hlavnímu oboru – web designu. Jednalo se o skvělý způsob, jak skloubit mé dvě vášně – design a cestování. Doufala jsem, že se mi jednou povede splnit si sen stát se digitálním nomádem.

Studium ve španělsku bylo nečekaně náročné, každý předmět se vyučoval i 8 hodin týdně. Do toho jsme měli spoustu domácích úkolů a akademická slovíčka ve španělštině mi dávala zabrat, ale kvalita výuky byla vysoká a škola mě bavila. Na druhou stranu, učitelé občas na hodiny docházeli s velkým zpožděním. Rekordem bylo 45 minut. Pro Španěly je pojem času zkrátka velmi abstraktní.

Na čínské Havaji

Ke konci studia se mi naskytla příležitost vyjet na výměnný studijní pobyt do Číny. Na univerzitě na ostrově Hainan jsem strávila asi měsíc a půl. Vyjeli jsme v 15 lidech a nikdo netušil, co nás na místě čeká. Realita předčila naše očekávání – každý den jsme na univerzitě 7 hodin intenzivně studovali čínský jazyk a kulturu. Za nejzajímavější ovšem považuji výlety do města (které jsme oficiálně povolené neměli, ale stejně nám to nedalo), kde jsme spatřili rozmanitost místní společnosti na vlastní oči.

Na „čínské Havaji“, oblíbené prázdninové destinaci Číňanů, kam cizinec zavítá málokdy, nebylo o komické situace nouze. Razili jsme tam natolik, že mi místní někdy dávali do rukou své děti, aby měly fotografii na památku. Číňané focení milují. Na Hainan jezdí i kvůli nafocení svatebních fotografií, často i několik (desítek) let po svatbě. Fotili se i senioři, i ti, kterým svatební šaty vůbec neseděly. Hlavně, aby vypadaly zepředu dobře. Čínu jsem si zkrátka pro svoji bizarnost a bohatou historii oblíbila.

Hned po Číně jsem strávila 8 měsíců na pracovní stáži v portugalském městě Porto. Procestovala jsem, převážně stopem, celé Portugalsko a Azorské ostrovy. Život v Portu byl moc fajn. Město má, na rozdíl od modernějšího Lisabonu, jedinečnou historickou atmosféru a místní jsou velmi přátelští.

Život v indicko-pákistánské čtvrti

Po návratu jsem využila nabídku kamarádky na spolubydlení v Londýně a vrátila jsem se zpátky do britské metropole. Začala jsem pracovat v mexické restauraci jako servírka. Bydlela jsem v indicko-pákistánské čtvrti, kde jsem byla snad jediná blondýna. Ulice, vonící po kari z místních restaurací, byly obohacené o tradiční hinduistické chrámy a obchody s indickými surovinami nebo sárím.

Čtvrť Stratford, kde jsem pracovala, má do luxusního Notting Hillu daleko, takže o problematické zákazníky nebyla nouze. Když hostům v Británii jídlo v restauraci nechutná, dostanou zpravidla dané jídlo zdarma, případně dezert. Hodně lidí tohle zneužívalo a do restaurace se chodilo zdarma najíst. Když se jednalo o celé rodiny o 20 lidech, mé nervy byly na pochodu. V Londýně jsem strávila necelý půlrok a musím říct, že mě tato zkušenost dost zocelila. Uvědomila jsem si navíc jednu věc – odteď už chci pracovat jen ve svém oboru, jako designer.

Cestování po Evropě i dál

Stopem po Izraeli

Ještě jednu výhodu měl můj pobyt v Londýně – našetřila jsem si na další cestování. Mojí první zastávkou byl Izrael a Palestina. Navštívit Jeruzalém a Mrtvé moře mě vždycky velmi lákalo. Návštěvu jsem obohatila ještě o Tel Aviv, Eilat a Betlém, ležící na palestinském území. Také zde jsem využívala Couchsurfing, abych lépe poznala místní kulturu. Překvapila mě srdečnost místních, především Palestinců. V Betlémě jsem se cítila velmi vítaně a bezpečně.

V Izraeli jsem poprvé vyzkoušela sólo cestování stopem. Izrael bývá považován za ráj autostopu, protože je dost využíván i mezi místními. Přišlo mi to jako skvělá destinace pro začátek, i když přiznávám, měla jsem trochu obavy. K mému úžasu, stopování šlo opravdu hladce. Když jsem se na jednom místě pro stopaře ocitla já a další tři kluci, asi za 10 minut zastavila starší paní a vzala nás všechny. Řidiči mě brávali i na místa, která bych bez jejich pomoci neobjevila, například liduprázdnou pláž u Mrtvého moře, kam chodí jenom místní.

Jak na cestování stopem?

Tipy na úspěšný a bezpečný autostop jsem sepsala v tomto článku.

Poprvé slyším o Caminu

Protože jsem ještě pořádně neprozkoumala svůj rodný kontinent, mé další kroky vedly na Maltu a do Itálie, kde jsme společně s kamarádkou z Česka zkoušely autostop a Couchsurfing. Náš hostitel v Neapoli byl typický jižan – pohodář, který při parkování naboural přední i zadní auto. Když mu při vaření začala hořet utěrka, se stoickým „ups“ ji nechal dohořet ve dřezu.

Od hostitele v Neapoli jsem se poprvé dozvěděla víc o pouti do Santiaga. Ta mě lákala už delší dobu, ale jít 800 km pouť celou by mě ani ve snu nenapadlo. No a tenhle, téhož času obézní pán, ušel celých 800 km. „Když jsem to zvládl já, ty to dokážeš taky!“ povzbuzoval mě. A protože to nebyl první člověk, který mi tohle za poslední měsíc řekl, bylo rozhodnuto. Půjdu Camino. A půjdu ho celé.

Camino de Santiago: Cesta, která mi změnila život

Vůbec jsem nevěděla, co od Camino Francés čekat. Na pouť jsem se vydala sama, což můžu jedině doporučit. Bez tréninku, plánů nebo informací jsem postupně objevovala kouzlo této poutní cesty. Přispěly k tomu paradoxně i zdravotní problémy. Díky potížím s koleny jsem musela zvolnit tempo natolik, že jsem nevěděla, který den to budu muset zabalit a vrátit se domů. Každý den na pouti mohl být tím posledním. Byla to obrovská lekce pokory, která mě spoustu naučila. Potkala jsem lidi s nejrůznějšími životními příběhy, stala jsem se svědkem několika zázraků a proměn.

Inspirace bylo tolik, že jsem o této cestě napsala svoji první knihu Zažít svobodu každý den aneb 800 km pěšky do Santiaga a začala jsem pořádat cestovatelské stand-upy o mém putování. Procestovala jsem s nimi republiku a potkala spoustu skvělých lidí. Mimo to jsem si našla práci v oboru a začala jsem pracovat jako grafik a web designer.

Tipy na Camino de Santiago

O pouti do Compostely jsem napsala hned několik článků. Tipy na cestu si můžeš přečíst zde.

Na treku do základního tábora Everestu

Trek do základního tábora Everestu byla jednou z nejšílenějších zkušeností v mém životě. Na trek jsem se vydala sama, bez tréninku, s mizerným vybavením a se spoustou zdvižených prstů v mém okolí. Nikdo mi nevěřil, že to zvládnu. Sama jsem měla docela nahnáno, ale nechtěla jsem, aby strach rozhodoval za mě. Podívat se do Himalájí byl můj velký sen.

Nakonec to nebylo tak děsivé, jak mi ostatní předsouvali. Nepálská krajina je úžasná. V základním táboře Everestu i Ama Dablam mě pozvali horolezci na oběd, ale zažila jsem i pár infarktových stavů, například když jsem po cestě dolů, v 5 000 metrech, chytla lehčí výškovku. Celou noc to ze mě lezlo všemi směry, ale naštěstí se můj stav po sestupu dolů zlepšil. Množství zážitků z této cesty bylo tolik, že jsem po mém návratu připravila další cestovatelský stand-up.

Autostopem přes celou Evropu

Autostop jsem si oblíbila natolik, že jsem ho ještě to léto vyzkoušela na jiné úrovni a ve spojení s wild campingem. S kamarádkou jsme dostopovaly z Rožnova až do Porta. Trvalo nám to asi 3 týdny a stoply jsme si zhruba 68 aut. Za celou dobu jsme odmítly auto jenom jednou, ostatní řidiči byli výborní. Často se jednalo o lidi, kteří dřív taky stopovali. Jeden řidič nám po vysazení dokonce další auto stopl sám.

Za nejzajímavější vozidla, co nám zastavila, považuju sanitku, která zrovna neměla pohotovost, motorky na Tour de France, profesionálního kouzelníka nebo řidiče, co si jel pro kilo kokainu (prý byl ale zrovna čistý). Po vysazení nás ještě varoval, ať jsme opatrné, že je kolem spousta divných lidí. 😀

Druhé Camino de Santiago

Camino de Santiago je srdcovka. Kdo na něj jednou vydá, bude se chtít vrátit. A navíc, každé Camino je jiné. Před mojí druhou poutí jsem zrovna prožívala nelehké období, takže jsem cestu chtěla jít spíš pro sebe. Stačily pouhé 3 týdny na trase Camino Primitivo a život se mi změnil o 180 stupňů. Znovu jsem potkala zajímavé lidi s hlubokými příběhy a sama jsem se stala svědkem obrovské životní proměny.

Napsat o této cestě další knihu jsem původně v úmyslu neměla, ale nikdy neříkej nikdy. Takže… druhá kniha už se připravuje! Pro více info sleduj můj Facebook, ať ti nic neunikne.

Konečně digitálním nomádem

Po nástupu do nové práce jako grafik jsem si konečně vyzkoušela digitální nomádství. Nejdřív jen nanečisto, kdy jsem strávila měsíc v Itálii.  

S nástupem koronaviru se až na pár menších výletů moc cestovat nedalo, takže jsem se na čas usadila v Praze. Zlom nastal na začátku roku 2021, kdy jsem využila snad jediného letu, který byl za tuhého covidu z Česka k mání. Sebrala jsem odvahu a odjela si splnit sen – odjet na delší dobu jako digitální nomád. Strávila jsem půl roku na kanárském ostrově Tenerife.

I díky covidovým opatřením se na Tenerife vytvořila velká komunita digitálních nomádů všech profesí – designéři, terapeuti, inženýři, vysokoškolští učitelé apod. Ve volném čase jsem cestovala po ostrově, poznávala místní kulturu a navštěvovala akce pro nomády. Ceny pronájmů byly v té době velmi přívětivé, takže jsem za cca 12 tisíc měsíčně včetně poplatků bydlela v garsonce s výhledem na oceán. Možnost zaplavat si hned po práci v moři nebo nakoupit si exotické ovoce za pár centů bylo bezvadné.

Znovu začínám cestovat

Po nehodě na Tenerife jsem si od cestování musela dát na chvíli pauzu na zotavení. Krůček po krůčku jsem pak znovu ukrajovala ze svého strachu. Začala jsem menšími cestami po Česku, kdy jsem například absolvovala českou trasu Svatojakubské cesty – z Rožnova do Mikulova, a postupem času jsem podnikla pár kratších výletů do okolních zemí.

Letos už se k mé obrovské radosti zase rozjíždím – za posledního půl roku jsem navštívila Británii, dvakrát Itálii a nedávno jsem se konečně vrátila do milovaného Španělska. Po nedobrovolné pauze si teď cestování mnohem víc vážím a naplno si ho užívám. Už se těším, kam vyrazím příště. 🙂

Reportáže z mých cest najdeš na Facebooku Veronika on the Road